Říjen 2014

Prvních pár týdnů

13. října 2014 v 21:22 | Tajja |  Deníček
Přísahám, že mám v Rozepsaných článcích asi 3 zápisy. Jen mají všechny maximálně 4 řádky. Jujda.
Když to tak srhnu, žiju. Přežila jsem letos výborné prázdniny, které jsem celé proseděla doma - ovšem s vyjímkou oněch dvou výletů a samozřejmě Sucháče, bez kterého by to prostě nešlo.

Sucháč je neoficiálně oficiální název pro tu část prázdnin, kdy mě, mého bratra a dva bratrance unesou prarodiče,
odvezou si nás na chatu a tam nás týden zvráceně pěstují. Letos to bylo poněkud zvláštní, páč brácha se ubránil a tak jsme tam byli jen tři. Trochu mě to mrzí, protože bez něj to nějak nebylo ono. Měli jsme menší chatku, míň lidí, míň srandy. A taky míň slunečnýho počasí. Byla tam nehorázná kosa a často pršelo, takže sice bylo hub jak .... jak po dešti (jak trefné. Teď se máte začít smát), ale rybník byl studenej a my se smáli kdykoliv někdo při hledání další mikiny objevil na spodu tašky plavky. Ale zpátky k těm houbám. Bylo jich moc. Fakt moc. Jako fakt, opravdu hrozně moc. Nakonec babča použila právo veta a rozhodla, že kdo přinese další houby, bude drhnout kadibudku, protože už jich máme prostě moc. A pak se bratranci přiřítili s dalším košíkem. Další zajímavou událostí bylo letošní složení kempu. Byl to horor. Množili se tam totiž dětští zombíci. Byli všude. A byli děsiví. Fajn, přesněji a míň hororově řečeno - byly tam kvanta děcek. Neustále nám běhali kolem chatky. Sedět na verandě se stalo bojem o holý život. Oni nás totiž sledovali. Pořád. A nejen oni. Měli jsme taky takové milé, ve dne v noci dřevo štípající sousedy. Byli jsme tam tejden a střízlivé jsme je viděla snad dvakrát. A to se ty děti množili z jejich chaty. Oblíbili jsme si obzvláště Míru. To byl takový hodný pán, který k nám jednoho dne (potom, co se bratranci pomlátili kusem nafukovacího lehátka) přišel se dvěma kládama a svou malou dcerkou a prý jestli by si kluci nezazápasili. Když nám říkal, jak by to bylo jen tak přátelsky a přitom tam mával těma kmenama, bylo jasný, že mu na krku nevisí už ani tak opice jako spíš gorila. Naštěstí na to do druhého dne zapomněl a já tak mám pořád oba bratránky. Podtrženo sečteno byl Sucháč lehce podprůměrný, ovšem vyvázli jsme z něj ve zdraví, s hláškami typu "Děd Repelent" nebo "Kdo jsme? Houby! Co jsme? Houby! Kam jdeme? Na houby!", ale také s velkým objevem a suvenýrem, totiž obřím lízátkem, které nám vydrželo dobré dvě hodiny a díky kterému můj mladší bratranec konečně na chvíli zmlknul. Prostě normálka.

Jinak jsem trávila prázdniny více méně na chatu, kde jsme měli i neplánovanou all night párty, při níž jsem alespoň 3x říkala, že už půjdu spát. Takže mi rodiče přišli popřát dobrou noc, a aniž bych se hnula z místa pak posléze i dobré ráno. Jistě chápete, že následující den jsem si dáchla o pár hodinek navíc. Celkově jsem tam bývala hodně dlouho do noci, protože jedno Rizardenovské individuum tak strašilo furt a nechtělo mě pustit. Na druhou stranu tam ale poté vznikaly tak neotřelé konverzace, že to za to vážně stálo. Ukázku dávat nebudu, protože by mladší ročníky mohly býti pohoršeny. Účastnila jsem se i tamější koordinátorské soutěže. Bojové kolo bylo poprvé a naposledy, protože Dani je mostrum. Nehodlám dále rozepisovat.

A pak už tu byl první školní den. Hurááá... (čteno ironicky). Nastaly mi klasické problémy s kartičkou na bus, placením obědů a další nepříjemné záležitosti (mimochodem, ty obědy nemám vyřízené do teď). Změnila jsem účes, protože dva culíky už byly ohraný a přešla jsem na copánky. Jen mi nikdo neřek, že uplést je zabere tak dlouhou dobu. Už jsem se 3x česala v autobuse. Při prvním příchodu do třídy jsem byla dosti vyšokovaná ze zasedacího pořádku. Všichni si sedli jinak a tak jsem já zkejsla vzadu, odkud nevidím, ale volný zůstaly jen lavice úplně vepředu. Takže jistě chápete, že se radši budu koukat z okna a přemýšlet (nechci říkat o blbostech, páč já zásadně přemýšlím jen o věcech s císařskou důležitostí) o Pokemonech, než abych si tam sedla. Nový rozvrh vypadá tak nějak všelijak. Už nedovedu posoudit, co je dobrý a co špatný, takže jsem s tím prostě smířená. Přibyly nám laborky. Fyzika je v pohodě, ale jestli se dožiju konce těch chemických, budu provolávat všechny svaté (ó božská Haruhi - jak to zní? :D). Matika se nám stáhla na tři hodiny týdně, za což jsem jen ráda. Učitel ale ne, takže zrychlil a nikdo mu teď nerozumím. To se ostatně nestávalo ani když byly ty hodiny čtyři.

Školním událostem dějícím se v tomto období teď věnuju nový odstavec. Zatím je naprosto epesní výtvarka, protože jsme ji dohromady měli jen 2x. Máme ji v pátek poslední dvě hodiny, jenomže poslední tři týdny učitelka chybí, takže zamáváme hudebkářům a hezky po 4. hodině domů. Začínám si na to zvykat. Do češtiny děláme nějakou soutěž s novinami, kdy máme napsat článek (úvahu) buď na jedno téma - energie, nebo na druhé, které ještě nevíme. Netuším, co mám dělat, protože na tu energii nevymyslím nic a děsím se, co bude to druhé. To je pak dilema. Následujících pár týdnů bude veselá i chemie a biologie, protože učitelka bere čápa do Ameriky. Nebudou laborky z chemie, jéj! :D
Tento rok moc dobře známkově nezačal. Vím to a uvědomuju si to. Už jsem dostala i vynadáno, že z dvojek se brzo stanou trojky. Jenže ony se teprve před chvíli vymutovaly z jedniček, tak co? Nejvíc mě pálí na jazyku argument, že bratr vyvázl ze školy se čtverkama. Jenomže pak by zase přišlo "Ale ty jsi na gymplu!" A kdo mě tam dostal? Hm? ... ach jo. Né, já fakt nejsem emo, vážně ne :D

Dostali jsme seznam povinné četby. Nečetla jsem z toho nic. Z knih, které jsme si mohli vybrat, jsem si vzala Hraběte Monte Crista, protože už na to mám zálusk nějakou dobu. Četla jsem první tři kapitoly a mám chuť to utopit v řece. Ať žijí filmy a anime (který sice těžko bude podle knížky, ale věřit v to můžu T-T)!

Teď se přesuneme k veselejším tématům. Mám pokeball. Muhahahahaha. Konečně jsem si koupila ty polystyrenové koule v květinářství, vytáhla barvičky a se zlomyslným výrazem jednu z nich přebarvila na pokeball. Tu druhou se mi podařilo přejet židlí. Jejda. No, alespoň ten jeden se poved. A teď konečně "gotta catch'em all!" :D
Poslední dobou pojídám ve velkým teplou mléčnou rýži. Ano, kupovaná v kelímcích v obchodě, ale je výborná. Obzláště s tunou skořice :3 . V obchodě, kolem kterého chodím, se teď začal prodávat Tapioca puding. Znám to, protože 96neko -zpěvačka z youtube - ho má ráda. Říkala jsem si, že bych to taky mohla zkusit, ale asi na to nemám odvahu. Neví někdo, jaký to je? :I

Kocouři rostou závratnou rychlostí. Jsou to "teprve" necelé 4 měsíce, co jsme je přivezli, ale už bohužel vyrostli z těch kapesních klubíčkových velikostí. Přinejmenším už nejsou rozhodně plaší. Ten černej, George, se ukázal být pěkný mazel. Jak se tomu zprvu vyhýbal, teď si to vyložené užívá. Kroutí hlavou jak to jen jde ve snaze vytřískat z toho pohlazení co nejvíc. Fred je naopak bojovná svině, protože na nás v jednom kuse útočí. Má sice světlejší, mazlící chvilky, ale ty trvají tak 10 vteřin. Pak je to o kejhák.

Koupila jsem si krávu. Ta věta zní hezky, že? Koupila jsem si krávu. Krávu. Nom, bohužel jen plyšovou. V obchodě prodávali plyšatou Milku s balíčkem čokolád. Prostě jsem nemohla odolat :D Původně to je pouzdro, ale vycpala jsem ji kapesníkama, takže teď sice vypadá jak párek, ale pořád je hrozně roztomilá. A ty čokolády jsou takový příjemný, neménně zanedbatelný bonus.

Teď bych sem tedy vložila umělecký koutek. Něco málo jsem nakreslila a snad můžu říct, že se mi to povedlo. Nebo sem prostě dám jen ty kousky, o kterých si to vážně myslím.

Tohle je... houba. Kreslila jsem to na Sucháči, takže prašivkami doslova obklopená a s houbovou náladou po celý den. Pak vám to vleze na mozek a vznikne tohle.

Tohle je... něco. Nebudu říkat, jak budu zas tohle používat za svůj charakter a já nevím co ještě, protože víme, že nebudu. Ale ta postava se mi prostě líbí. Pojmenovala jsem ji Catherinne a původně má být z pokemonů, i když to tak nejspíš nevypadá. Ze všeho nejvíc zbožňuju její účes *-* :D

Tady už ty pokemoni jdou poznat. Konečně se mi podařilo dát dohromady několik... málo... pokemonů, co by se mohli vyskytnout v mým ideálním týmu. Obrázek je na velkém formátu - neznám to číslování, ale je jako dva velké sešity vedle sebe.

A jako poslední... věděli jste, že náš milovaný doktůrek Trafalgar Law měl v pondělí 6.10. narozeniny? :3 :D

Nemám, co bych vám tu víc napsala. Je smutné, že se neozvu několik týdnů a pak je z toho stejně jen takhle krátký zápis. Asi bych mohla začít něco podnikat. Kupříkladu mě nedávno nutili do tanečních. Haha, nase*te si.

Možná je ještě pár věcí, co chci napsat. Co chci opravdu hrozně moc napsat, s čím se chci anonymně svěřit internetu, protože nikdo jiný mě neposlouchá. Problém je v tom, že už to nejde. Pár lidí řeklo, co nemělo, a teď tuhle adresu zná až moc spolužáků na to, abych si tu mohla svobodně psát. Což mi přijde hrozně nefér. Jenomže když tu napíšu to, co chci, asi jim to ublíží a ještě je zbytečně rozhádám. Připadám si jako nafukovací míč. Pokaždé ke mně někdo přijde (a ne jen ve škole), svěří mi informace a čeká, že si je nechám pro sebe, popřípadě vyfouknu bezpečným směrem. Jenomže mi právě ucpali ventilek. Zajímalo by mě, jak dlouho to potrvá, než prasknu. Obrazně řečeno.
(Zdroj obrázku: Tumblr)