Leden 2014

Bláto, dotěrný hmyz a... Potter?

22. ledna 2014 v 16:24 | Tajja |  Deníček
Leden se táhne pomalu jako sopel a já mám pocit, že to snad nikdy neskončí. Mám na mysli ten neustávající pocit nudy, znechucení a toho, že vlastně dohromady nedělám vůbec nic. Od Vánoc se totiž vážně nic neděje, pokud nepočítám to úžasné mazlavé bláto, které mě provází po celou cestu do školy. Nechtějte pak vidět ty boty :D
Mám chuť vytáhnout Sachi někam ven. Bohužel se zdá, že má drahá imouto zapadla v tom blátě, protože už je to dva týdny a ona po mě pořád nic nechce. Začínám si dělat starosti... :D
Abych řekla/napsala pravdu, vlastně ani pořádně nevím, co se vám tu snažím vnutit. Silvestrovský Potterovský maraton se ukázal jako pěkná blbost vzhledem k tomu, že teď začala Prima dávat všechny díly odznova. Nevadí, round 2 ! :D Teď to bude obzláště zajímavé, protože jsem se dala do čtení 3. dílu, třeba se mi povede ty knihy přečíst do týdne, abych měla před každým dílem patřičný přísun informací z knihy. Budu jimi obšťastňovat svoji milovanou maminku :D
A abyste věděli, ta nechuť ke třídě se zvyšuje každým dnem. Jo, postěžovat si prostě musím. Tento týden je většina z naší třídy na horách - nevím po čem tam jezdí, ale sníh to asi nebude - a my jsme spojení s vedlejší třídou. Je to fajn, máme jen 5 hodin denně, a dohromady neděláme vlastně nic moc. Nejvíc si na tom všem ale užívám přítomnost normálních lidí, kteří nesedí zařezaní v lavici ale mají puberťácké poznámky a je s nima sranda. Můžu se jen modlit, aby si ti naši -jiný výraz pro to opravdu nemám- kreténi uvědomili, že gympl neznamená kasárna a začali se chovat trochu... no, trochu víc jako moje stará třída. ... proč v každém článku skončím u tohohle tématu?! :D Né, fakt, jestli se z nich do maturity nezcvoknu, tak uspořádám obrovskej mejdan, na kterej pozvu.... Sachi. To bude asi všechno. .... Každopádně už mám jednu osminu skoro za sebou, juhůůů :D
Tak, už jsem se dostala k tomu hmyzu - tenhle článek píšu z části ve škole. Máme supla na ájinu a jsme na komplech. Když se rozhlídnu okolo, vidím horu fejsbůků ale i blog jedné... řekněme spolužačky. Ona nechodí moc do školy a -ano, buďme povrchní- nevypadá zrovna přitažlivě. Lépe řečeno dřív, než se k vám přiblíží, uslyšíte zemětřesení. Spadne pár budov, stromů a za nimi se objeví ona, se svým kudrnatým hárem a postavou podobné godzille. Někdo zřejmě objevil její stránky a tak je teď hromadně pomlouvána. Je fakt, že to, co píše, je katastrofa (ne že bych na tom byla nějak líp :D ), ale já pomluvy nemám příliš v lásce, moc dobře si pamatuju, jak to rozhádalo naši starou třídu. Takže tu tiše sedím, píšu tenhle článek, zatímco kluk vedle brejlí na adresu blogu nahoře. Nejspíš se stanu dalším terčem posměchu, obzvláště po těch X miliónech osmi článcích, kde jsem je tak pomlouvala, ale upřímně, je mi to fuk. Blogový deník mám proto, abych si na něj mohla psát to, co chci, včetně svých názorů na lidi kolem mě. Kore wa watashi no sekai-des! - a gůglete si to kde chcete. Každopádně, když jsem s těmi mudly (ach bože, ta Hanyuu má na mě větší dopad než bych kdy čekala) obědvala, řekla jsem jim, ať držej huby. Doufám že to udělají. Že ano, Marku, Jano? Jestli ne... AVADA KEDAVRA!!! :D

Tohle mě neskutečně pobavilo :D

Jak se v novém roce nic neděje

10. ledna 2014 v 19:08 | Tajja |  Deníček
Slunce svítí, sníh zaplať pánbůh nikde, blato všude kolem, hraje mi tu AnoHana Ending a přede mnou obložený talíř se salámem, sýrem a červenou paprikou. To je tak to nejzajmavější z nového roku :D
První školní týden je naštěstí za námi. Více méně jsem ho přežila ve zdraví, až na dnešní ukázkový pád na hubu, poněvadž jsem uklouzla ráno na blatě, když ještě byla tma. Doufám, že přede mnou se tam prošel nějaký pejskař. Ve škole nás pomořili tělocvikem, testem z němčiny, fyzikou a dalšími tragédiemi, potom na oběd (smažený květak, ňamka! :D ) a hurá domů. Zde se konal generální úklid kvůli návštěvě, kterou nyní má drahá matinka horlivě očekává nastrojená v šatech, které jsem na ní neviděla snad 3 roky. Já sama mám zákaz vylézat z pokoje a vydávat zvuky hlasitější než ťukání do klávesnice. Doufám, že nepřijde Dobby :D
I přes to, že mi to nikdy nevyšlo, dala jsem se letos předsevzetí. Vím, nikdo ho nikdy nedodrží, ale tohle není předsevzetí typu: Zhubnu!. Má to totiž tak trochu co dělat s tím, jak si maluju svoji vysněnou růžovou budoucnost, která se nikdy konat nebude a to vím naprosto jistě :D Dala jsem se předsevzetí napsat nějakou povídku. Chystala jsem se na to hrozně dlouho, ale nějak mě prostě nenapadá žádný příběh. Pořád skáču od jednoho ke druhému, nejsem schopná zůstat u jednoho tématu a dodělat ho. Tento rok to prostě ale nějak zvládnu, snad. Samozřejmě povídku (jestli něco bude) uveřejním zde na blogu, taky mám ale ve stole schovaný čistý, nepopsaný blok svázaný jakoby do knihy, takže pokud skutečně něco sesmolím a bude to stát za to, přepíšu ten příběh ručně a třeba ho i doplním obrázky. Pokud se tak stane, hrozně ráda bych ho dala přečíst mé bývalé učitelce češtiny, protože vím, že by si ho na 100% přečetla. Je to skvělá učitelka a názor od ní bych uvítala :)
Teď mě však nenapadá naprosto nic. Všechny múzy se proti mně spikly, takže raději brouzdám po netu a našla jsem si parádní zimní boty. Jen ještě zjistit, jak se na VotočVohoz obchoduje :D
Ode dneška taky mohu říct jednu věc, kterou ostatní nejspíš nemůžou. Moje babička skypuje!!! :D Hned jsem si na ty ViralBrothers a jejich Kecy matek vzpomněla :D Když už tedy má milá babča byla online, hned jsem ji zasypala prosbami o knížky, páč občas vypomáhá v knihovně. Napřála jsem si od ní knihu o dracích Serafínu a taky Erebos, který vychválila Hanyuu na svém blogu. Doufám, že je brzy sežene ^-^
V matice jsem se taky kromě jiného výtvarně vzdělávala a zplodila jsem jakous takous podobu okřídlené shinigami cosi, jak drží jablko. Ryuk byl velkou inspirací :D Chtěla jsem to sem dát, než to vybarvím, protože mám s takovýmto typem obrázků špatné zkušenosti. Nehorázně zuřím u těch krajek a všelijakých ozdobiček na šatech a ve finále to po vybarvení není ani vidět. Vím dopředu, že se u toho vzteknu! :D
To by tedy bylo asi tak vše. Už jsem se pochlubila, postěžovala si, ulevila si. Myslím, že tímto je má povinnost jakožto blogera splněna a já se zas vrátím ke svému tichému nicnedělání. Nebo půjdu po vzoru Dobbyho hodit naší milé návštěvě dort na hlavu :D