Září 2013

Zamyšlení nad yaoi

17. září 2013 v 20:21 | Tajja |  Kecy z cesty...
Nikdy se mi to nelíbilo. Nikdy jsem tomu neholdovala. Zároveň jsem se to však nikdy neodsuzovala.
Řeč je -už podle nadpisu- o yaoi, v lehčím případě shounen-ai. Nevím, opravdu se mi to nikdy moc nelíbilo, je to.. takové zvláštní. Ale snažila jsem se nedělat předsudky a respektovat ty, pro něž je yaoi důležité.
Kdybych měla svůj názor zdůvodnit, asi by to bylo poněkud obtížné. Pádný důvod Vám tu asi nepředložím. Možná... v tomto žánru většinou vystupují sexy bishíci, přiznejme si to. Asi mi je trochu líto, že autoři plýtvají těmito pohlednými kousky na... jiné pohledné kousky :D Raději než nějakýho kluka bych v jejich náruči viděla ... vlastní anime charakter či v trochu ujetější situaci samu sebe :D
Proč mě ale tak najednou napadlo přemýšlet o yaoi? Já si tak prohlížela obrázky na gůglu a najednou to na mě vybaflo. Abyste pochopili, ve One piece se mi vždy líbilo několik kluků. Dva z nich jsou Portgas D. Ace a Trafalgar Law. A právě tihle dva na mě vyskočili, lépe řečeno skočili sami po sobě.
Ač yaoi vážně nemusím, tenhle obrázek na mě vážně zapůsobil. Nevím proč, možná že tam jsou zrovna tihle dva, možná proto, že to není až zase přehnaný. A k tomu ten Aceův výraz... :D
Zkusila jsem tedy vyhledat thle dva pohromadě a překvapilo mě, že je takových obrázků docela hodně. Zřejmě jsou oblíbení :D
Docela by mě zajímalo, co je tam napsaný, neumí to někdo přeložit? :D
Poslední obrázek už asi není k tématu, ale prostě se mi líbil, takže ho sem narvat musím :D
Chudák :D Ovšem doufám, že Luffy tu fotku vyvěsí na net :D

Téma se nakonec zvrhlo jen k obrázkům, ale to je vedlejší :D Na závěr bych to tedy chtěla srhnout takhle:
Yaoi nemám ráda, nelíbí se mi - až na pár vyjímek, i tak ho ale respektuji jako žánr toho úžasného světa anime a mangy :)

Skoč, říkám, skoč!!!!!!!

2. září 2013 v 21:26 | Tajja |  Deníček
Přesně to se mi honilo hlavou, když jsem šla ráno po mostku. Bohužel jsem to neudělala, i když pokušení bylo velké. Nejsem ten typ, který by vyloženě proklínal školu, já jen proklínám novou školu.
S autobusem žádný problém nebyl, až na to, že musím na zastávku daleko. Byla jsem však na místě příliš brzo, a tak jsem se vydala ke škole hlemýždím tempem. Tam jsem ale chvilku zkejsla, protože jsem nevěděla, kam jít :D Tak tam tak stojím, čumím do blba a napadlo mě někoho se zeptat. "Promiňte, jsem prvák, nevíte kam mám jít?" "Nevím." "Děkuju....." To člověka povzbudí :D
Pak teda jsem našla papír, že teda první poschodí vpravo. V tu chvíli zasáhly nervy, byla jsem totálka mimo a těžko si uvědomovala, kde je to vpravo :D Tak se dostanu do chodby, kde by to asi tak zhruba mělo být. Tam asi patero dveří. Tak chodím od jedněch ke druhým, brejlím na cedule a 4. dveře, hurá!, první cé.
Tak vejdu dovnitř, tam jen dvě holky a jeden kluk, který tam očividně nepatřil. Probíhala tam vzrušená debata, tak jsem se uklidila na místo, na které jsem plánovala sednout si, totiž úplně dozadu vlevo. Konečně okno!!! :D


Přišlo pár lidí a my si to pak rázovali na dvůr, kde byl spešl proslov pana ředitele. Taky nám tam hráli ňákou mjůzik, dle vážnosti to vypadalo skoro na hymnu, ale tu já bohužel nepoznám :D (to se ale opovažte někomu prásknout! :D ). Následně jsme byli zataženi do třídy kdy se vedli klasické řeči na téma: Jsem vaše nová třídní. Dozvěděli jsme se, že její syn dělá zvukaře Vojtovi Dykovi, takže má u mě malé nepodstatné + :D No prostě bláboly, já vlastně celou dobu tak trochu podřímávala, takže cajk :D



A tak jsme o půl desáté mohli jít domů. Vylezu ze školy. Kouknu na hodiny. 9:43. Hezké. Až na to, že bud mi jel 9:38. Takže celá hodina volná. Proč né, že? Tak jsem si hezky prošla město, zapřemýšlela jsem, jak dlouho by asi trvalo dojít z Ivančic do Krumlova pěšky a když jsem dospěla k závěru, že bych se ztratila 5 metrů za cedulí Ivančice, odebrala jsem se zpátky na zastávku. Zde jsem čekala celkem 46 minut, věřte, že jsem měla spoustu času to spočítat. Tak jsem aspoň spořádala dalamánek a dala si do uší sluchátka. Nakonec, díkybohu, autobus se zničehonic objevil a já spokojeně frčela domů.


K bungalowu jsem dorazila kolem půl dvanácté, v celou už prozváněla Sachi, že se nutně musíme sejít, jinak to asi nepřežijeme. Takže jsem se vydala za ní, přičemž mi v tašce trůnily dva postcrossingové pohledy. Zamířili jsme do města na poštu, dále jsme neodolali a navštívili jsme naši základku (to je děsný takhle to psát). Připadali jsme si jak ninjové, páč kdyby nás tam někdo načapal, asi by nás prohodil těma novýma oknama, ale to nás samozřejmě nezastavilo a začali jsme pátrat po naší třídní. Nakonec jsme ji vyčmuchali a hezky jsme si minimálně hodinu povídali. Je fajn si takhle pokecat, ta učitelka je hrozně fajn. Bez ní by to prostě nebyl školní rok :) Říkala nám, že si tam zvykneme, že si uděláme nové vzpomínky. And so, LET'S MAKE SOME NICE MEMORIES!! :D




Následně jsme zakotvili v curkárně, kde jsme probrali ale úplně všechno. Pomluvili jsme spolužáky, ať už ty bývalé či současné, probrali jsme cosplay, puberťácky jsme si postěžovali na rodiče, zklidvidovali jsme zákusky a tak nějak jsme ulevili sami sobě.






Následovala cesta z města domů. Vzali jsme to tak nějak ploužákem, byli jsme chvíli na hřišti, kde jsme se kráááásně pohoupali a taky nás tam krááááásně otravovali vosy. Byl to nezapomenutelný zážitek. Pak už jsme tedy konečně opravdu zamířili domů. U mostku jsme se rozešli každá svým směrem, já konkrétně vstříc vidině pozdnímu obědu o 5 hodinách.




Aby se neřeklo, doma jsem si nachystala věci... tedy potom, co jsem hodinu seděla v křesle a ani se nehla. Musela jsem si taky vyplnit studentský průkaz, ale kdo má sakra znát takový zbytečnosti jako je vaše adresa??!! No, potom jsem si prostě ohřála oběd a zamířila k počítači, kde už 3 hodiny píšu tenhle článek. Mezitím jsem totiž ještě odehrála několik her, našla tyhle výstižné gify a v 8 hodin dojedla oběd.
Teď jsem už ale vážně grogy, takže kvičím a zdrhám do sprchy a pak hurá do postele. A zítra další kolo.