Březen 2013

Vzhůru k popravišti!

28. března 2013 v 20:31 | Tajja |  Deníček
Zase jeden z nejlépe vystihujících názvů článků jakej mě napadl. Včera jsme byli totiž na přijímacích zkouškách nanečisto na místním gymplu.
Po páté hodině jsme se sbalili, zdejchli se ze školy a vyrazili směr gympl. Tedy původně. Naše skupinka čítala 7 členů, včetně mě. Holky naznaly, že máme času dost (20 minut do stanoveného termínu) a tak jsme se vydali na okružní jízdu po náměstí. Museli jsme vypadat jak idioti. No co, jsem si zvykla :D . Po tom, co se holky stavili ještě v obchodě pro nějakou čokoládu "na nervy" a po tom, co jsme potkali naši angličtinářku, která nás nejspíš podezřívala, že jsme zdrhli, jsme se konečně dobývali do budovy místního gymnázia. Páč jsou to budovy dvě, chvíli nám to trvalo. Nakonec jsme si tedy jednu vylosovali a ráčili jsme jít hledat onu učebnu výtvarné výchovy, kde se měli zkušební přijímačky konat. Díky bohu si ostatní pamatovali její polohu a já je tedy poslušně následovala. Třída měla příjemnou atmosféru, byl tam klid a ticho.... aspoň než jsme se tam přivalili my. Samozřejmě všichni kecali jak o život, než nás tedy umlčeli učitelé, abychom tedy už konečně začali. Holky se u mně ještě párkrát ujistili o několika faktech z českého jazyka a pustili jsme se do toho.
Zkouška byla ze dvou předmětů, to jest matika, pardon, matematika a český jazyk. Čeština byla vcelku v pohodě. Trochu mě tam překvapila literatura, ale nebyli to otázky příliš gigantických rozměrů. A pak... přišla matika. Jak já ji nesnáším! Nevím, matika mi nikdy nešla. Je na to potřeba moc přemýšlení a já jsem líná na to vynaložit nějaký ty mozkový buňky. Ve finále zkouška dopadla následovně: český jazyk - 9 bodů z diktátu + 16 bodů z ... toho ostatního = 25 bodů z 30; matematika - 23 bodů z 30. Takže bych se dostala. Hurá. ještě aby to takhle šlo naostro a budu happy :D . Ovšem jestli se tam dostaneme všichni v takovémhle složení, tak to bude přinejmenším zajímavé. Proč, ptáte se? Jednoduché. Mít 2 kluky ve třídě by byla opravdu zábava :D


A chčije a chčije...

18. března 2013 v 15:24 | Tajja |  Deníček
V tomto případě však musím původní větu krapet upravit: A sněží a sněží.
Ještě ráno jsem si říkala, že za 3 dny je jaro, hurá, jak se budem mít krásně a jak bude teplo. Houbelec. Od 9 hodin ráno nám tu do teď sněží. Než jsem přišla domů, podobala jsem se yettimu a nechtějte slyšet ty nadávky, co tu lítaly. Mamka prý spadla z kola (vím, že si říkate proč leze teď na kolo, ale ono to ráno vypadalo nadějně) a teď jí natíká koleno. Jenom brácha přijel z práce celej vysmátej, páč on jako jedinej jezdí za povinnostmi autem.
Jak já tu zimu nesnáším. Zima je studená, všechno klouže, nedá se venku pořádně nic dělat. Kupříkladu teď přišel do pokoje můj drahý otec a jeho první slova byla: "Furt padá, sviňa." Aspoň vidíte, po kom to mám.
Když jsem přišla zmáčená domů, šla jsem si do pokoje pro čistý ponožky, poněvadž ty původní byli úplně durch, a při pohledu z okna mi bylo fakt do pláče. Pro představu jsem vám to vyfotila.



No a na takovou hrůzu se musím z okna dívat :D

Jak já si přeju, aby už bylo jaro, abych už mohla dát sbohem té hnusné bundě - mimochodem ještě stále podzimní bundě, komu by se chtělo vytahovat tu zimní :D - a nosit jen mikinu... Já ci teplo! :D

Poněvadž jsem už měla v ruce foťák, cvakla jsem i pohled z okna na chodbě a vypadá to fáááákt umělecky, héééč :D


Hodiny strávené na doodletu

16. března 2013 v 23:21 | Tajja |  Deníček
Právě jsem nejmíň 3 hodiny poletovala po Doodletu, což jsou stránky, kde si můžete po libosti kreslit či psát v online místnostech. A musím říct, že jak jsem naivně doufala, že umím kreslit, tak se mi to právě všechno vesele zbortilo, jak domeček karet. To, co tam někteří kreslí je prostě úžasný. Zahanbeně jsem si čmárala ve vlastní místnosti a i když tam omylem někdo zabloudil (jak se jim to sakra povedlo?!) a líbilo se mu to, pořád ještě jsem nebyla a nejsem spokojená. Opravdu bych chtěla něco umět, ale s takovou konkurencí prostě absolutně nemám šanci. A víte co je nejlepší? Že se opět dostávám do stavu, kdy mě ohromně baví sledovat moje prsty běhající po klávesnici a baví mě na ní psát. Asi jsem se oficiálně zbláznila.

Tak jo, úspěšně jsem se vrátila do reality :D Poslední dobou sem toho moc nepíšu, protože prostě nemám o čem. Nic zvláštního se neděje. Všichni nadáváme na školní akademii, děsíme se přijímaček a s kámoškou řešíme animefest. Letos tam pojedeme poprvé a já se nemůžu dočkat -^_^- Bude to naše první taková akce a já se na ni ohromně těším. Už řeším i cosplay - nejspíš půjdu za Koizumi Risu z anime Lovely complex. Máme obě stejný problém s výškou, tak proč ne :D
Abyste věděli, tenhle článek píšu čistě proto, že prostě už jsem dlouho nic nepřidala a mám výčitky. Jen tak pro info :D
Jinak, plánuju, že napíšu povídku o holce, která sedí v záhlaví, protože dle mého názoru se mi povedla a je to první postava kterou jsem si opravdu sama takhle navrhla a kreslím ji často, takže jsem si dokonce zapamatovala, jak vypadá, což je u mě skoro zázrak :D (všimli jste si délky tohohle souvětí???). Nejspíš bude z prostědí mého milovaného Fairy tail, jen jí musím vymyslet nějaký příběh :)
Tak tedy pro dnešek se s vámi loučím. Takže si nezapomeňte vyčistit zuby a dobrou nóóóc! :D

Deprese - a nejenom dnes

5. března 2013 v 21:47 | Tajja |  Téma týdne
Právě jsem se chystala přidat děsně EMO článek do deníčku a ejhle, takové příhodné téma týdne.
Předně Vás chci uvědomit o tom, že tohle je prostě výlev srdce normální puberťačky, tudíž žádný bombastický poznatky tu nečekejte.
Poslední dobou je toho na mě moc. V první řadě věci kolem přihlášek na střední. Vůbec nevím co, kam, kdy nebo jak. Pořád ještě mám trochu depku z toho, že jsem si zvolila dvě gymnázia. Bojím se, že se nedostanu ani na jedno z nich a to by byl sakra velkej průšvih. Tudíž se šprtám na přijímačky, chodím v úterý ráno na doučování a to ten den máme ještě odpoledku. Mluvím konkrétně o dnešku například. Jakožto deváťáci se musíme postarat o školní akademii, což je představení na konci roku. Měli bychom na tom mít největší podíl. To by zas tak moc nevadilo, sepsali jsme asi 5 scénářů k různým komediálním scénkám, jenomže dneska.... dneska nám učitelka oznámila, že z toho bere jen dvě. Dobrý, s tím jsem víceméně počítala, ale když k tomu řekla, že by i ty 2 scénky potřebovali aspoň ze 70% překopat, opravdu ve mně hrklo. Já nevím, tak nějak jsem na tu jednu, které jsem spoluautorka, byla hrozně pyšná. Všem kdo to četli se to líbilo a já byla moc ráda. Pustila jsem se se stejným nadšením i do dalších scénářů a nakonec jsme měli nápadů vcelku hodně. A pak Vám učitelka oznámí, že prostě bere jen tyhle dvě a chce to ještě přepsat. Ještě řekněte, že byste skákali radostí. Tedy né že to chce přepsat, spíš něco jako: "Buď si to nacvičíte jak chcete vy a nikdo z diváků to nepochopí, nebo to dáte mně na přepsání a bude to komplet jiný." A teď si vyber. Já vím že ta učitelka s tím má prostě zkušenosti, chápu že by nám s tím nejspíše hodně pomohla, ale potom to už nebude naše scénka. Bude to jedna z dalších scének co tak geniálně vymyslela pančelka N.
Po téhle debatě jsem už nebyla schopná pořádně přemýšlet. Všichni mi říkali, že já jakožto autor scénky se musím rozmyslet. Já. Jenomže já prostě neunesu tu zodpovědnost, když to uděláme nějak špatně. Vždycky jsem se toho tak nějak bála. Všichni na mě tlačí: Rozhodni se, rozhodni se. Já nechci. Nemůže to udělat někdo za mě?!
S takovýmto pocitem jsem úspěšně pokonila písemku z němčiny a nějak proplula další hodiny. Když jsem čekali v šatně na odpoledku, následoval další hřebíček do mé rakve. Stále mám tak nějak pocit, že do naší třídy nezapadám. Jsme spolu devátým rokem a stejně... nejsem nějak schopná se tam zařadit. Seděla jsem na lavičce pod věšákama a v klidu čekala na učitele. Přišel spolužák, jehož bundu jsem měla za zády. Fájn, přesedla jsem si. V zápětí přišli spolužačky. Potom, co mi jedna z nich šlápla na nohu jsem se raději posadila ke zdi, protože šatnu máme opravdu malinkou. Netrvalo to dlouho, přišel další spolužák, opět mi šlápl na nohu, opět si toho nevšiml, a přetáhl mě přes hlavu loktem. Fákt pohodička, já to přežiju, nevšímejte si mě. Tohle možná z ní trochu sobecky, ale když je to takhle častěji, tak mi věřte že to není zrovna příjemný. Stojíte na obědě ve frontě. Před váma váš spolužák. Ovšem, pak vyjde najevo, že třída je v řadě daleko před váma. Páč u nás platí pravidlo: Jde se za třídou, spolužák se tam okamžitě přesunul. Rozhodnete se ho následovat. A pak... kluk, co k vám přišel v 6. ročníku na vás vykřikne? "Ty sem nechoď, tyk nám nepatříš." Tohle mě opravdu mrzelo ze všeho nejvíc. On a ještě asi další 3 děcka k nám přišli v šestce a v tu chvíli se ta naše třída nějak změnila. Na prvním stupni jsem si rozuměli, byli jsme pohodová třída. Pak ale... nevím, najednou se všichni jakoby změnili, změnila se celková atmosféra. Nemyslím tím, že by ti noví byli nějak špatní, to ne, ale prostě se mi zdá, že tu naši třídu tak nějak rozdělili. A jde to vidět i po 3,5 roku.
Vraťme se k původnímu tématu. Poslední dnešní kapkou byl můj drahý otec. Jo, jsem puberťák co si stěžuje, jak má děsný rodiče, co naděláte. Jenomže když mu vysvětlujete půl hodiny + se špatnou náladou kvůli předchozím incidentům, že zápisový lístek je jaksi potřeba, že se musí odevzat na školu a on tam potom na vás ještě řve ať se laskavě uklidníte, věřte mi, že přitom by vykypěl snad každej. No a co se potom nestane. Přijdem za učitelkou pro zápisový lístek a a můj drahý papá se zeptá: "A co se s tím má dělat?" Měla jsem chuť vážně něco udělat.
Dnešek celej byl prostě jedna velká katasrofa. Když jsme konečně přijeli domů, okamžitě jsem si pustila anime, o kterým jsem věděla, že mě bezpečně odreaguje a taky se tak stalo. Takže pokud momentálně zažíváte depresi, nenechte se příliš vytočit, za chvíli to přejde a raději si pusťte Baka to test to shoukajuu jako já :D


Film = Vexille 2077

1. března 2013 v 16:24 | Tajja |  Přečetla jsem, zhlédla jsem...
Právě mi tu v televizi běží závěrečné titulky japonského animovaného filmu Vexille 2077. Před týdnem ho dávali na ČéTé 2 a mně se líbil obrázek, tak jsem si ho nahrála.
Abych to řekla upřímně, příliš se mi to nelíbilo. Ovšem ta grafika je úžasná.

PŘÍBĚH
Tak jo, s pravdou ven. Sledovala jsem to tak jedním okem a jedním uchem. Co jsem tak ale pochytila, příběh se odehrává v roce 2077. Japonsko se 10 let předtím jaksi izolovalo a nepouštělo si na svoje území žádné cizince. No a v onom roce 2077 existuje taková jedna americká společnost Sword, u které slouží i naše hlavní hrdinka Vexille. A ten Sword se začne šťourat v tom Japonsku. Vexille se tam povede dostat, i když při tom její ostatní splopracovníci zahynou.... až na jejího přítele, Leona. Tak tedy v tom Japonsku se Vexille dozvídá, že celá země je zničená, až na malý kousek Tokia. Může za to společnost Daiwa. Nejenom že takto zničila Japonsko, z jejích obyvatel si udělala pokusné králíky. Většina nepřežila a ten zbytek se stal androidy. I zde se ale objevila skupina rebelů, která chce Daiwu zničit a ke které se Vexille přidá. Mno, a koho by napadlo, že se jim povede všechno zachránit? Mě tedy rozhodně ne :D

Pro: užásná grafika
Proti: příběh nestál za nic
Bodování: 5/10