Slušní lidé vymřeli

19. května 2016 v 21:59 | Tajja |  Kecy z cesty...
"Připravili jsme pro vás unikátní záběry jedinců homo sapiens sapiens v jejich přirozeném prostředí, v autobuse. Je mi ctí vám popsat tento velice vzácný úkaz: mladý samec lidského druhu se zvedá ze sedadla a pouští si sednout samici téhož druhu. Samice kývnutím hlavy děkuje, a nepatrným zvednutím koutků ústního otvoru dokazuje vděčnost samci."

Lidi jsou svině. Sobci. Postupem času jsem zratila ideály o slušné lidské společnosti, o toleranci a vzájemné podpoře. Nejsou schopni si navzájem nezištně pomoci a pro vlastní prospěch jeden druhého bez váhání potopí.

Myslí na své pohodlí, a možné problémy druhých házejí za hlavu. Vědí-li, že učitelka vyzkouší právě je, nedostaví se. Však co, se to odloží, a při troše štěstí na to zapomene. Jenomže učitelka někoho vyzkoušet musí, pokud jde o jediný bod programu, který má přichystaný na danou hodinu. Zapátrá tedy v seznamu a rozhodne se vyvolat jedince, jenž už zkoušení byli, ale odmítli, a dostali tak instantní pětku, volněji řečeno. To pak následuje kaskáda výmluv o tom, jak je to nespravedlivé, jak neměli čas na učení, protože přijela prapratetička z Gruzie, a podobně. Učitelce na čele vystoupne macatá žíla a zdůrazní pokyn pro zkoušení. Co udělají vyvolaní studenti? Odmítnou. Nechají si dát znovu pětku. Bez jediného pokusu o vylepšení. Prostě to vzdají, a naprosto je nezajímá, že učitelka samozřejmě vyvolává dál. A pak se dostane na ty, kteří už nejen že byli zkoušení, ale dostali dobré známky, a proto se zkoušením na ten den vůbec nepočítali. Je tohle fér?

Lidi jsou svině. Nerespektují druhé. Středobodem vesmíru jsou jen oni sami.

Že by měli nějaké svědomí, o tom se nedá vůbec mluvit. Vždyť ani školní výlet se příslušný dozor neobtěžuje naplánovat tak, aby se přes třicet žáků nemuslo cpát do autobusu hromadné veřejné dopravy, jehož linka jezdí jednou za hodinu. V době kolem třetí odpoledne, kdy bývá i jindy plný pracujících lidí mířících domů. To pak žáčci obsadí veškerá volná sedadla, učitelka jim ještě poradí, aby se koukali z okýnka, sama si sedne a její kabelka samozřejmě hačá vedle ní. Přistoupí paničky ve středních letech, jejichž kabelky a moderní sáčka jsou taky strašlivě unavená a potřebují se posadit, a také chlapci z nedalekého učiliště, kteří obsadí zbytek sedadel. A že na maličkém prostoru u zadních dveří zůstane stát kouzelný plesnivý dědeček (nekecám, fakt tak vypadal), který se klátí při sebemenší zatáčce, to už nikoho nezajímá. Že vymřeli džentlmeni, to už vím dávno a jsem s tím jakožto děvče, které se dvacet minut mlátilo v buse o odpaďák, smířená. Ale co chudák děda?

Lidi jsou svině. To říkám potřetí a klidně to zopakuju každému na potkání. Slušní lidé vymřeli. R.I.P.
 

Zombie článek

1. března 2016 v 22:42 | Tajja |  Deníček
Za dva měsíce je další Animefest. A já tu mám jako poslední článek zprávu o tom minulém. Smutné.
Proč jsem se neozvala? Inu, bude to dáno více podněty - nikomu články zde nechybí, nic se neděje a můj život se prakticky vleče stále stejně nudně. Ta náhla změna - tedy tento článek - je dána tím, že jsem se na to už prostě nemohla dívat. Na tu neobnovenou titulku. To vážně ne. Takže začneme opět takový normální deníčkový článek, jakých tu je mraky. Bez zápletky, bez šťávy, bez pointy. Jdeme na to.

Jsem ve třeťáku. To je třeba zmínit, po tak dlouhé době. Za rok maturuju, a stále se cejtím jak capart na prvním stupni základky. Jen bez toho kufříku na výtvarku, pečlivě urovnaného pouzdra a bez zápalu pro učení. Údajně má být třetí stupeň na střední nejhorší. Známky se mi zhoršují už od prváku, každým rokem mi to krásně klesne (stoupne?) o jeden stupeň. Toto pololetí jsem tedy bouchla Rychlý špunty nad prvními trojkami na vysvědčení a jede se dál. Dál ... nechci vědět kam. Odpadliště maturantů? Možná. Pracák. Hihi.

Mám-li zmínit pár veselejších věcí, které se udály, budu muset sáhodlouze zapřemýšlet. Protože se nestalo nic. Jsou jen takové maličkosti, které mi dělají radost, ale nic zapsáníhodného. Kreslení, Transformice, hry, anime a manga. A pořád dokola. A protože chci natáhnout článek, neuškodí napsat nějaké pitomosti i o tomhle.
S kreslením jsem nijak výrazně nehnula. Ano, čmárám stále, ale už mi přijde, že to stojí na jedné úrovni a nikam se naposunuju. Kdo ví. Každopádně jsem na Vánoce (Vánoce, ha! Další téma!) dostala ...ehm... levnější variantu Copics Markers - totiž FineColour, a tak se s nimi pomalu učím, abych až jednou profík (haha), měla pohyby s těmito fixkami naučený a Copics zvládala bez problému. A teď se hromadně zasmějeme.

Obrázek kreslený právě těmi fixkami. Moje postava z TFM. Zároveň tedy magický digipřesun do dalšího tématu. Vžůůůůům!

Trávím tam každý večer. Ano, večer. Nevím proč. Jakmile odbije (neodbije, přes písničky kostelní zvon neslyším, ač je vcelku blízko) osmá hodina večerní, zapínám Transformice. Navykla jsem si tam chodit večer. To už tam bývají fajn lidi a já si s nimi můžu v klidu pokecat (po...po...popsat? Pochatovat?). Protože Tadžinka je introvent a kecat umí jen přes net.
Hry ... no, právě jsem dohrála Maple Story. Tedy ne dobrovolně, nějak mi ta hra spadla. A mně se nechtělo to znovu nahazovat. Hru jsem nainstalovala předevčírem, ale baví mě. Líbí se mi ta stará grafika zároveň MMORPG styl. Z dalších her zmíním třeba Elsword, ke kterýmu jsem se opět vrátila, The Sims 4, kde mám nějak buglou domácnost a děcka odmítaj chodit do školy, Pokemon Leaf Green, který už do prkýnka konečně dohraju, protože já chci aspoň tu jednu hru dohrát!!!, Heroes of the Might and Magic III, FlatOut a Unreal Tournament. Je žalostné mít starý noťas, který vám zkolabuje při procházení složek.

K anime a manze nemám říct co jiného, než že jsem za ten rok toho moc neviděla ani nečetla. Tedy je toho nejspíš míň, než bych chtěla. A protože už je to skoro rok, nepamatuju si ani ty ubohé kousky ztracené v nicotě. Přesto si tato kapitola zaslouží nový odstavec. Páč jsem to psala dál a nedalo se v tom vyznat, takže takhle.
Dnes jsem dokoukala One Punch Mana. Výborný kousek. Chci si přečíst mangu, páč chci vědět, jak to bude dál. Chci znát tajemství Saitamovy powááááá.
Před měsícem jsem zkoukla i lehce shounen aiové anime (teď se všichni zatvařte pohoršeně) Love Stage. První anime tohoto druhu u mne, a líbilo se mi. Ale asi ani né tak tou romancí, jak příběhem. Jako, do prkýnka, kluk se zamiluje do holky, o které neví, že je to převlečenej kluk? To je jasná sázka na humor. A vyplatilo se to. Navíc moc líbivá animace a barvišky.
Pokud si dobře pamatuju, což asi těžko, chtěla jsem dočíst mangu One Piece na ongoing na loňský animefest. No, tak teď jsem v půlce. Ale já vytrvám. Vytrvám, a do animefestu se dostanu... dostanu.... na 500. kapitolu! Ano! Věřím tomu! Věřím tomu celým svým srdcem, kde zároveň leží ten nejlepčejší ostrov... a všichni víme kterej... SOGEKI NO SHIMA DÉÉÉÉÉ UMARETA ORE WÁÁÁÁÁ! SOGEKINGŮŮŮŮŮŮ! (
Manga Horimiya? Psala jsem tu o tom? Výborný kousek. Romantická komedie. Absolutně boží. Dokud se ten dement neostříhal. Svině. Hajzl. Ehm. *spoiler alert*
Dál třeba manga Boku no Hero Academia. Parádní manga. Zde si také dovolím udělat menší reklamu. Čtu překlad od téhle skupiny. Je výbornej. I když je někdo zarputilý čtenář anglických překladů a naprosto odmítá mateřský jazyk v mangách i anime (ano, znám jednoho takového), tohle si dejte v češtině. A proč? Protože Všemocňák.
Protože dál si už nic nevybavuju, prostě sem hodím odkazy na svůj anime a manga list, který jsem zprovoznila, takže koho to zajímá, račte mě stalkovat.

Když tak minulý rok v mysli proletím ... léto bylo fajn, jen krátké (jako každé léto), v září se stalo něco lehce neočekávaného, o čemž už jsem měla párkrát snahu napsat samotatný článek, který snad jednou dodělám, a na Vánoce jsem dostala mněhni a Cukříka. Cukřík je malý noťas, takovej ten kancelářskej drobek, který nepoužívám, protože nemám kancelář. A do školy mi přijde zbytečný ho tahat. Své jméno dostal Cukřík z trucu, protože jsem na návštěvě, kde mi byl tento dárek darován, nedostala do čaje cukr *sniff, sniff*

A tady končí onen zombie článek. Blog tedy prodělal jakési zmrtvýchvstání, jen nevím, jestli se mi podaří udržet ho při životě. Ale když se to daří Rin, proč ne mně, no ne?

Animefest 2015

8. května 2015 v 16:06 | Tajja |  Vycházky
Ani nedovedu vyjádřit jak moc jsem byla vděčná za volný čtvrtek. Vážně. Celý ten den padl na výrobu obalu na katanu, rukavic a pláště. Vlastně i polovina pátku. Ani pořádně nevím, co jsem obědvala, nebo jak jsem si dokázala zabalit, každopádně jsme vyjeli. Sice o pár minut později, ale vyjeli.
Úspěšně jsme se propletli všemi Kotěhůlkami, Brnem a přistáli jsme na parkovišti. Při procházce kolem té krásné řady vietnamců u Tesca (je tam i Myšina), jsem se obšťastnila tričkem z výprodeje a maskáčema, páč ty starý už jsou moc krátký. Došli jsme na nádraží, kde moje máma byla na větvi z dvojbarevné paruky, která kolem nás prošla. Zakotvili jsme na peróně a čekali na vlak. Měl totiž přijet Dani, s nímž se mé internetové nepřátelství táhne už něco přes rok. Dlachnila jsem jablko, páč to bylo jako poznávací znamení. Když vlak přijel, dlachnila jsem ho o to víc, potom jsem si ovšem všimla onoho očekávaného slovenského turisty, jak si v klidu jde bez banánu. Na vysvětlenou: já měla držet jabko, on banán a pak jsme si je měli vyměnit. Dani zklamal.
Na výstavišti mě překvapila relativně krátká a rychle ubíhající fronta, což bylo super. Přijeli jsme sice po 14. hodině, ale odbavení stále probíhalo. Heuréka! Sešli jsme se se zbytkem naší skupiny a vydali se stát frontu. Ani to moc dlouho netrvalo a měla jsem bílý pásek, přívěsek se živočichem patrně ženského pohlaví a červenou igelitku. Před vstupem jseem potkala dalšího "internetového" kamaráda, který měl při mé velké radosti něco přes 2 metry a byl tak vyšší než já.
Šli jsme napjatě očekávat otevření. V tomto volném čase jsme stihli zprznit ony jmenovky v igelitce. Ještě že jsem tu svou někde potratila. Také mi bylo oznámeno, že na soše před Výstavištěm je kůň. Hm.
Po menších nehodách s opaďákama a pár zděšených úprků kvůli několika kapkám vody bylo Výstaviště konečně otevřeno. Nacpali jsme se dovnitř a jako první činnost jsme si zvolil několikrát obejít Rotundu kolem dokola. Stánky ještě neměli vybaleno, ale co je hlavní, ve stanu před budovou byl obchod s plyšáky pokemonů. Při mé otázce, zda mají Squirtla, mi bylo odpovězeno negativně, bystré Daniho oko však jednoho zahlédlo, a tak jsem tu nehorázně zlou prodavačku, která mi chtěla toto mé potěšení zatajit, taktně upozornila, že tam přece Squirtla mají. A tak jsem blaženě ze stanu odcházela sice o 500 korun lehčí, za to s mým nejoblíbenějším startérem v náručí.
Navštívili jsme videohernu. Ne za účelem her, nýbrž za účelem koberce a volné místa k sezení. Poskládali jsme se na zem a já Bublu (Squirtla) položila zcela lhostejně na bednu s nápisem "Nic neodkládat". Jsem rebel. Seděli jsme, povídali si a zpracovávali moji čokoládu, ze které mi toho moc nezbylo. Ale někdo ji sníst musel. Ani nevím jak jsme to udělali, ale najednou byl čas začít se houfovat na zahájení. Nacpali jsme se tedy před jeden ze vstupů a třouce se o sebe (nikoliv po vzoru rybiček, ale vlivem davu, samozřejmě) jsme očekávali otevření dveří. Dočkali jsme se, a ač sedící na samém okraji kvůli nedostatku míst, viděli jsme vše. Zjistili jsme, že většina z nás patří k Řádu a máme v našich řadách jen jednoho delikventa. Moc se mi líbilo video, který bylo letos fakt báječně udělaný (doufám, že se ta písnička bude dát někde ukrást). Zůstali jsme poté i na Kyogen, který jsem viděla prvně. Hlemýžď byl velice silný zážitek :D
Po divadle nás opustila většina skupiny a zbyli jsme jen dva. Ani tak se nám ovšem nepodařilo dostat se na "Umění recenze". Teda jakože dostali jsme se, ale nebylo nám dovoleno sedět na lavici vzadu. Pfff. Vecpali jsme se tedy ke konzolím a dokonce se nám podařilo jednu ukořistit. Dle všeho to byla hra Persona. Ani jeden jsme ji neznali, ale vcelku slušně jsme zapařili. A hlavně já byla ta lepší, muhahahaha.
Na další přednášku do Moravy se nám už dostat podařilo. Možná kvůli té angličtině. Zkoukli jsme tedy "The Art of Costume Perfomance", i když nemám tušení, proč jsme tam šli, a pádili jsme ven z výstaviště. Byli jsme odvezeni k mojí bábince na přespání, kde jsme byli vyzpovídáni, přežráni a teprve potom se nám podařilo zalehnout.

Ráno jsem se chystala do cosplaye. Všichni byli značně nervní, páč mi to trvalo strašlivě dlouho (v okamžiku, kdy jsem dopsala tuhle větu, mi ze zdi spadl plakát. Já mám strach O.O). Jakožto nováček v nasazování paruky to vypadalo tak nějak všelijak, ale nakonec jsme dorazili na Výstaviště kolem čtvrt na jedenáct. Trochu mě zamrzelo, že jsme se nedostali na "Transmutaci pohádek" kvůli mému cosplayi, ale tak snad se na to podíváme online. Raději jsme se vrátili do kongresáku a zkusili sál A. Byla tam jakási změna programu a vysílal se zajímavý a podle mě dost pravdivý dokument o cosplayerovi. Prý to dokonce i Daniho malinko motivovalo do cosplaye, jéj! \(^o^)/
Následující plán byl Aikido. Zmařil ho ovšem jeden nevinný fakt, totiž narozeniny mé maličkosti a potřeba všech ostatních to slavit. Takže mě odtáhli někam do zadních míst areálu a tam jsme bouchly dětský šampáňo. Díky moc, lidi ^^
Potom jsme navštívili Kendo, ze kterýho jsem viděla leda tak nádherný sloup a šli jsme stát frontu na přednášku "Scénaristické podivnosti na školní půdě". Nebyla jsem si úplně jistá, zda stojíme správně, protože lidi před námi čekali také na tu přednášku, ale lidi za námi už na cosplay soutěž. Takže jsme byli takovej hezkej mezník. Čekání bylo dlouhý, studený a plný modliteb, ale nakonec jsme se dostali. Dokonce jsme měli dost dobrý místa. Grek exceloval jako obvykle a jeho přednáška byla super.
Od půl třetí jsme měli několikahodinovou díru v programu. Tak jsme se vydali na dobrodružnou výpravu za účelem lovu potravy. Za pomocí mapy a četných nadávek jsme se dostali až k Albertu, kde se nám podařilo získat obživu (ze který jsem mimochodem byla živa ještě v neděli - celý čtyři bulky! :D) a vraceli jsme se zpět k Výstavišti. Někdy v té době mi začal být cosplay značně nepohodlný. Nehledě na potřebu ostatních členů tlupy mi neustále krást katanu. Proto jsem rezignovala a cosplay letěl dolu. Pak jsem sice mrzla, ale to nevadilo, páč jsme opět skončili u konzolí. Tentokrát nějaká stará závodní hra. Od té doby mám strašnou chuť zahrát si Flat Out :D
Kolem čtvrt na sedm jsme se začali loudat směrem ke kongresáku. Tam jsme se měli rozdělit. Dani si stál frontu na RWBY a Metal Gear, zatímco já šla na Tamako. Dobře jsem udělala, ten film byl moc hezkej C: Nacpali jsme se i na "Narutův rychlokurz japonské mytologie" a přednášku o nadkolenkách hned potom. Bylo to.. ehm... zajímavé. Přinejmenším. Když už nic jinýho.

Pro líné skorousínání jsme o půlnoci zvolili klasickou hernu. Hezký růžek a hlavně koberec. Střídavě jsme četli mangu, střídavě jsme hráli poké a někteří i střídavě spali. Já ne. Já v noci zásadně teprv ožívám. Když Dani chytil wifinu kdo ví odkud, našel pravidla i pro shogi, takže došlo i na ně. Protože já prohrávám i v člobrdu, není se čemu divit, že jsem byla rozmetána na celé čáře. Kolem té půl čvrté mi začal Dani tuhnout. Chtěl spát. To bylo špatný. A bylo třeba tomu zabránit. Odtáhla jsem ho proto nahoru do Áčka s tím, že když už nic jinýho, bude tam tma, pohodlný židle a on se bude moct natáhnout. Když jsme se tam jak velká voda přiřítili, byl zrovna čas na AMV večerníček. Kdo tam byl, ví, že zrovna příjemný večerníček to nebyl. Hororová a psycho tématika. Naštěstí jsme chytli jen poslední dvě. Dani vytuhnul na židli a já sledovala záznamy přednášek z minulého roku. Promítali zrovna jednu, na kterou jsem se loni nedostala. Při té druhé jsem měla snahu spát, dokonce jsem se i natáhla, ale neusnula jsem. Prostě mi to nešlo.
Když přišel čas na Ouran, probudilo mě to úplně. To anime je prostě boží. Dani se při druhém či třetím díle taky párkrát pohnul a když se blížila osmá hodina, kdy měl odfárat na autobus, probudil se zcela. Z proslovem, jaká kosa venku je, jsem mu nacpala lístek na šalinu a vykázala ho pryč z Výstaviště. Zbyla jsem sama. Páč jsem po probdělé noci klepala kosu a jediný oděv, co jsem měla, byl cosplay, odplula jsem na záchodky, kde jsem provedla svoji magickou digizměnu. Potěšilo mě, že tentokrát mi paruka seděla líp a netrvalo to tak dlouho.
Přesunula jsem se do rotundy, kde ve čtvrt na devět bylo překvapivě málo lidí. Neměla jsem co dělat. V programu nebylo nic moc. Naklusala jsem opět k videohrám. Jedna byla volná. Alladin. Muhahaha.
Hrála jsem, dokud jsem nezačala moc prohrávat. Pak jsem to zabalila. Obešla jsem si párkrát rotundu a koupila plakáty. Následně jsem zamířila k jedinému koberci a relativně teplému místu, kde se dalo kempit. Morava. Respektive chodba před Moravou. S potěšením jsem zjistila, že mi zbylo na Manga Readeru v mobilu pár kapitol One Piece, tak jsem se pustila do čtení.
Kolem jedenácté si ke mně přisedla osoba, jejíž cosplay mi zůstal neznámý. Představila se jako Kyuu (Kyu? Nevím :D) a zanedlouho mě odtáhla se "projít". Skončilo to tak, že ona se zdravila s každým druhým člověkem, zatímco já měla stále větší a větší depku, páč jsem tam neznala vůbec nikoho.
Snad dřív, než to bylo nezbytně nutné, jsem šla stát frontu na zakončení. Opět jsem zjistila, že je ve frontě mezník, protože ač bylo už 11:45, přednáška v Rotundě stále nezačala. Dámy přede mnou však prý také čekají už na zakončení, tak jsem čekala taky. "Školní bitky, žádné blitky" mě sice, pravda, lákaly, ale přednost jsem dala zakončení.
Lidi se nacpali do sálu a nás tam zbylo pár zoufalců, kteří nemají co jiného na práci, než kempovat před sálem další hodinu a půl. Navíc byla kosa. Já v tenkých teniskách jsem co chvilku chytala křeče, takže nakonec jsem tančila jakýsi rituální tanec obrů. I přesto jsem ještě splkla s jednou dívčinou, která prý už pár let chce mít na festu přednášku, tak jsem jí slíbila, že bych příští rok přišla, odhodlá-li se.
Když začali pouštět dovnitř, měla jsem nohy už jak mražený rybí prsty. Stěží jsem se nějak dokulhala do sálu a sledovala dění. Když se moderátor ptal, kdo byl vzhůru celou noc, zdráhavě jsem zvedla ruku. Ovšem jakmile zval tyto "vítěze" na pódium, ruka letěla dolu a tvářila jsem se jako bych hodlala splývat se sedačkou. Tleskala jsem jak o život, když kamarádova skupina vyhrála soutěž Cosplay Videa. S potěšením jsem si zakřičela, když vyhrál Řád - dle mého názoru jsme měli i lepší vítězné video. A hlavně jsem křičela i tleskala při úplném závěru.
Když nás vypustili, naposled jsem se rozhlídla a utíkala k odvozu, který na mě už čekal. Po cestě jsme se stavili v Mekáči, kde jsem se po dvou dnech zase trošku najedla. A v autě při cestě domů jsem překvapivě usnula.

Doma se vyskytl menší problém se sundáváním pásku, musely asistovat kleště. Ale stejně ho nosím ještě skoro týden po festu :D

Nový plakáty jsou samozřejmě AFko, velkej One piece, Nurarihyon no Mago a Fairy tail :3
(Mimochodem, té Shany se snažím zbavit. Kdyby měl třeba někdo plakát podobného ražení a chtěl vyměnit, ozvěte se :D)
 


Náročný duben

11. dubna 2015 v 20:39 | Tajja |  Deníček
Ročníková práce, cosplay, One Piece, Code Geass. Práce, cosplay, One Piece, Code Geass. A pořád dokola.
Všechny ty věci musím hotové do konce dubna. Prostě nestíhám.
Vezmu to podle nejvyšší priority. Ročníková práce. Je fakt, že jsme to věděla už od začátku roku, že něco takového budeme psát. Ale bližší informace nám k tomu učitel řekl až koncem března, takže nám to stejně bylo houby platné. A teď každý, ne jen já, zmatkuje, protože prostě nevíme, jak to napsat. Já dokonce nemám ještě ani to zpropadený téma. Vybrat si můžeme v podstatě cokoliv. A v tom je možná právě ten problém. Už jsem tu slyšela návrhy, ať to prostě udělám o Pokemonech, když mě tak baví. Ano, deset stránek textu by se z toho opravdu sesmolit dalo, jenomže pokemoni do školy? Tak šílená či zoufalá nejsem ještě ani já. Dalo by se říct, že jsem se rozhodla pro téma Origami. Narazila jsem na to docela náhodou. Při projíždění programu Animefestu. Jedna přednáška na toto téma tam totiž je. Já si vzpomněla, že jsem dělala prezentaci kdysi v prváku právě o origami, tak snad z toho budu moci něco vytáhnout. A napadlo mě i zkontaktovat onu dívčinu, která tu přednášku na festu bude mít. Mohla by mi poradit nějaké zdroje, kde hledat. Je fakt, že to není o moc věděčtější téma než Pokemoni, ale nic lepšího nemám.
Cosplay. Jop, animefest se kvapem blíží a já tak mám necelých 20 dní na dodělání cosplaye, z něhož mám stova čtvrtinu. Boží. I když je pravda, že si přestávám bejt jistá tím, že v něm chci jít. Dle všeho se nás totiž na festu sejde pořádná kupa. A být tam jediná v kostýmu mezi tlupou lidí v civilu ... hm, ještě si to promyslím. Ale když už se budu honit za jeho dokončením, tak si ho sakra vezmu, i když si tam ze mě zcela určitě budou dělat prdel! :D Dneska jsem dodělávala katanu. Poprvé jsem dělala se sprejem a musím říct, že mě to baví, asi ze mě bude sprejer :D . Taky jsem zkoušela zažehlovat barvy a taky to fachčí. Mám pocit, že tímhle tempem to stihnu. Snad.
Další je One piece. Konkrétně manga. Tohle není něco, co bych prostě nutně MUSELA mít, ale řekla jsem si, že do festu dočtu mangu na ongoing. Aktuální díly anime sleduju už ... od Punk Hazardu, nevím jak je to dlouho. Tak chci i mangu. Nehledě na to, že se tam teď řeší něco, co chci vědět co nejdřív je to možný. A v anime to bude za kdovíjak dlouho. I když nerada čtu mangu v mobilu, páč to musím pořád všemožně posouvat, asi to začnu číst ve škole. Jsem totiž teprv na Alabastě (aktuálně kapitola 168) a mně se krátí čas.
Anime Code Geass. Že tohle zkouknu jsem si řekla už během loňského festu. A překvapivě jsem se k tomu dostala až teď. Jsem na nějaké 7. epizodě. Baví mě to. Musím ještě zprovoznit videa v mobilu a začnu to sledovat v autobuse. Aspoň tam budu dělat něco užitečnějšího, než jen chrápat :D
Je i ještě jedna věc, kterou musím stihnout, ale tu tady nechci rozebírat. Týká se llidí, kteří se sem chodí dívat, takže je to tabu. Ale rozhodně to musím zvládnout, i když na to padne mnimálně dalších 5 večerů.
Je trochu blbý, že tady láteřím nad tím, jak málo času mám a hraju teď Transformice. Já za to jenůžu, ale ono je to prostě návykový. Chodím poslední dobou často na survivor a začíná se mi dařit. A taky se pomalu blíží to slavné roční výročí. A jsem teprv 60 lvl :'D
Ve škole je to tak nějak furt stejný. Furt nudný, furt o ničem. Jediný, co se mi tam líbí je to, že se nám daří vyhýbat se laboratořím z chemie. Když já prostě ten kahan tak nesnáším! :D Zjistila jsem zvláštní jev, totiž ty dny, kdy ostatní jsou tak nějak mimo, tak já mám neobvykle dobrou náladu. Fakt. Je to divný, ale je to tak. Jednom pondělí jsem byla happy už od rána (že zrovna pondělí, že? :D). Pak přijdu do školy a chemikářka že prý je dneska nějak divně a polovina třídy jí to odkejvala.
Stala se mi taková miloučká věc. Totiž že mi klekl hard disk. To si tak jednou zapnu kompl a on se nezapne. Tak volám tatínka, upím jak o život a pak je mi oznámeno, že se mi hadr vysypal, patrně se převařil, že nebude fachat a že jsem o všecko přišla. Takže veškerý obrázky, co jsem kreslila, veškerý fotky - nejvíc mě mrzí ty ze základky, veškerý dokumenty - ty moje trapné pokusy o psaní, které jsem si i přes nepopsatelnou hrůzu schovávala a všechny ty prezentace do školy, na kterých jsem se dřela jak vůl. Všechno je to v háji. Psychicky jsem se z toho asi oklepala docela rychle, ale trochu mě to mrzí. Nadruhou stranu je třeba říct, že jsem komp nikdy čistší neměla :'D
Z důvodu nabité kapacity jsem si tedy hned vzápětí sehnala The Sims 4. Nebudu na to nadávat, ani to pochvalovat. Jsou to prostě simíci. Trochu jiný rozhraní, na který je třeba si zvyknout a pár jiných funkcí, ale dá se to. Začala jsem s jednou mladou dospělou a už mám rodinu se dvěma puberťáky. Za chvilku dospějou, odejdou z domu, ze mě bude důchodce, co já pak budu dělat?! D:
Dneska večer ovšem zřejmě nepohnu ani s jedním. V televizi jsou Avangers a já se chci dívat. Takže to prostě odsunu na další večer. A pak ještě dál. A dál. A pak se není čemu divit, že nemám ani čas zajet k tetě si ostříhat vlasy :'D

Ready Player One

25. února 2015 v 1:02 | Tajja |  Čtenářský deník
No fajn, přišlo to dřív než Hunger Games. Ale do vany jsem si raději vzala knihu za 50 korun, než bichli za 6 stovek. To by jsem si tam stejně tak mohla vzít mobil.

Jméno:
Ready Player One
Autor: Ernest Cline
Žánr: Sci-fi
Počet stránek: 512


Obálka:
Když jsem viděla obálkou s tou úžasně starou pixelovou grafikou, nemohla jsem si pomoct. Skvělý výběr C:

První věta:
(z 0. kapitoly)
Každý mého věku si pamatuje, kde byl a co dělal ve chvíli, kdy poprvé slyšel o té soutěži.


Obsah:
Píše se rok 2045. Na Zemi už dávno došla ropa, všude je chaos. Jedinou útěchou pro lidi je OASIS, obrovský videoherní systém, jehož součástí je tehdy už úplně vše a úplně každý. Kdo by chtěl žít ve starém, zničeném světě, když může být kýmkoliv jiným a cestovat po tisícovkách planet? Podniky, úřady, školství. V OASIS je vše. Za takový svět pochopitelně jeho programátor a majitel obdržel balík. Jenomže ten starý pán umřel. Jeho miliardy se stanou součástí toho, co tak miloval - videoher. Dědictví připadne tomu, kdo v OASIS najde tři klíče a odemkne 3 brány. A tak zpočal Hon.
Wade Watts je naším hlavním hrdinou. Ve hře se jeho avatar jmenuje Parzival - podle postavy z artušovských legend. I on pátrá po klíčích. Zpočátku má trable - chudý kluk toho moc nezmůže, ale postupem času se to mění. Jeho postava získává na síle, seznamuje se s dalšími hledači. A hlavně se Sixery - společností, která chce OASIS pro sebe, aby z něj mohli vytřískat co nejvíce peněz. Začnou Wadea (Asi .. prostě Wejda? :D) pronásledovat i ve skutečném světe. A začne jít o život.

Postavy:
Wade si za těch několik stránek projde velkou změnou. Ze začátku vůbec neví co by, potom to má a neví, co s tím. Chvílemi byste ho fakt něčím praštili, ale vlastně je to docela úcházející a milej hlavní hrdina. Taková maličkost, že je mu 18, se ovšem zjistí až po nějaké době. Já ho do té doby měla za klasického 13letého hrdinu :D Jako obvykle byla má fantazie totálně zruinována. Ještě Wade nepopsal ani jak vypadá a mně okamžitě naskočil Meliodas z Nanatsu no Taizai. Nemám tušení proč.
Oblíbila jsem si postavu Aeche. Je to Wadův kámoš v OASIS. Milej kluk, kterýho popisovali nadmíru sympaticky C: (do určitý chvíle o.o :D)

Recenze:
Byla to po dlouhé době knížka, u které jsem se fakticky nasmála. Příběh vypráví sám Wade a nebojí se napsat, že něco bylo v prdeli. Vulgarismy samy o sobě vtipné nejsou, pravda. Jiné pasáže tam jsou ale vážně povedené. Ať už slovní přestřelky či Wadovy postřehy.
Celou knihu jsem zhltla za dva dny. Jen obtížně se odkládala. Už jsem tu u trilogie Chaosu psala, že na konec kapitoly vždycky narvou něco zajímavýho. A tady dělají přesně totéž. Možná proto, že je to stejné nakladatelství Jota.
V celém příběhu figurují hlavně videoherní prvky a sem tam nějaký ten film, seriál či muzika. Já sama se v tom moc neorientuju, ale v ničem to nevadilo. Vše je vysvětlené tak, aby to pochopil i neznalý čtenář.


Doporučení:
Pokud vás byť jen trochu fascinuje svět her a geeků, běžte do toho. Nemáte co ztratit - naopak.

"Být člověkem je většinu času dost na hovno.
Videohry jsou jediná věc, která činí život snesitelným."
Anorakův almanach, 91. kapitola, řádek 1-2


Po nějaké době

17. února 2015 v 23:49 | Tajja |  Deníček
Ten pocit, když je na úvodní stránce článek ještě z letních prázdnin ._____. Možná bych se mohla začít ozývat častěji. Nebo to prostě nechám tak, co z toho, heh :D
Vlastně jsem se neozvala už od Vánoc. Hm. Byly v cajku. Přikvačil brácha z Německa, i když poněkud dříve, než byl očekáván, takže všeobecný zmatek. Silvestrovskou půlnoc jsem trávila v letu na schodech, protože jsem si nenačasovala odchod z pokoje do obýváku. Nakonec jsem si přiťukla minerálkou a valila zpátky. Na chatu nás tou dobou bylo víc.
Leden pak byl co se školy týče totálně ubíjející měsíc. Pololetní písemky, rozhodovací testy a hlavně nálož povinné četby. Němcová, Mácha i Erben se totiž probírají všichni v jedné kapitole. Katastrofa. Na jeden den Máj a na druhej Babička a V zámku a podzámčí. Normálně bych si to možná i přečetla, ale takhle vážně ne, to se prostě nedalo. Na dnešek jsme ale měli snad letos polední četbu, totiž Malostranský, takže si dám chvíli pauzu a příští týden o jarňácích se pustím už konečně do něčeho svého. Žádný Monte Cristo, žádný romantismus, žádný 200 let starý slova. Jen dvě anglický slova - Hunger Games! Těším se na to, vzhledem k tomu, kolik lidí to doporučuje. Snad nejsou moje očekávání příliš vysoká. Kupříkladu jsem měla snahu koukat se na Pána prstenů, protože můj bratranec to miluje. A houby, nebavilo mě to vůbec. Možná zkusím knížku.photo Hii-chan-reading-a-book-anime-13788231-960-540_zps17ee3f18.gif

To jsem se tak hezky dostala od školy až po momentální literární zážitky, jsem já to ale šikulka :D Mimoškolních aktivit jako obvykle moc není.
Za chvíli to bude rok, co hraju Transformice. Taková miloučká, jednoduchá hra a jak si tam člověk dokáže krásně zablbnout. Líbí se mi různý vzhled těch myší, jak si tam každý za sýry kupuje různý doplňky. Já jsem momentálně se svým hrabošem (jo, jsou to myši. Ale já jsem kůl, já jsem hraboš) spokojená, ale chtěla bych si našetřit ještě na nový kožich c: Pokud nechci platit reálný money, stačí mi to 6 - 8 tisíc sejrů, fajne, že? :D Snad to nezakřiknu, ale hrát něco takhle dlouho je u mě úspěch. Takže pokud mi to ještě ty tři měsíce vydrží, objeví se tu možná článek o TFM. Mohla bych z toho založit takovou menší rubriku her, co mě nějak zaujaly. Ještě nevím.
Jiné jméno byla bohužel nutnost, Tajju mi už někdo obsadil >.<

Učitel informatiky začal cosi mektat o ročníkové práci. Prý je to do března, kdo ví kolikátého. Má to být dokument o minimálně 7 stranách na libovolné téma. A já jako obvykle absolutně netuším, co mám dělat. Mám problém najít téma na mluvní cvičení na 5 minut, ještě mám hledat něco na 7 stránek! o.o Vůbec nevím, co s tím. Navíc tam bude třeba nějaký to spešl ouřední formátování a to já si už nepamatuju >.< Už vidím, jak to potím noc před datem odevzdání :D
Tuším ... v sobotu... v sobotu, ne? Byl Valentýn. U nás se to vůbec neslaví a já sama jsem si naivně myslela, že nemám s kým. Jenomže jsem byla vtáhnuta do výměny obrázků s jedním kámošem z chatu. Takže jsem načmárala dva obrázky a jemu se teda zřejmě líbily. Jsem za to ráda C: On sám taky jeden namaloval, ale kdybych to sem dala, asi by mě umlátil lopatou, takžé... eh :D Rodinné slavení se nekonalo, ale dnes jsem dostala balíček korbáčků, prý se mámě ten stánek líbil víc než cukrárna, om nom nom nom :D
http://media.tumblr.com/9486c50a02b1b99f59b49e633083cf81/tumblr_inline_mum1yp8LuO1s3zv00.gif

Započala také šicí mánie, páč se snažím dát dohromady cosplay. Tentokrát to snad budu mít včas. Musím vyrobit plášť. Zatím to teda vypadá spíš jako župan, ale tvar už je. Ještě jsem nikdy nešila nic na sebe, pokud nepočítám čepici. Pomáhala maminka, stříhala babička :D Odkoukám to od nich a příště zvládnu další kus sama! C:
http://fc03.deviantart.net/fs71/f/2010/025/4/8/How_to_Sew_by_Siyou123321.jpg

Ač toho je méně než obvykle, pro dnešek se loučím. Blíží se půlnoc a já odpoledne spala jen dvě hodinky :D Zítra musím být fit na zkoušení ze zeměpisu, jéj! \(o.o)/

Hrabě Monte Cristo

4. února 2015 v 22:30 | Tajja |  Čtenářský deník
Nebyla jsem si jistá, jestli psát recenzi na takovou klasiku, jako je Monte Cristo. Ale nakonec jsem se rozhodla, že tím třeba i pomůžu někomu, kdo se s tím na referát bude mořit stejně jako já.

Jméno:
Hrabě Monte Cristo
Autor: Alexandre Dumas st.
Žánr: Dobrodružný historický román
Počet stránek: 1286
Počet dílů: 6

http://www.e-shop.sidap.cz/images/knihy/dscs0091.jpg

Obálka:
Jednoduchá obálka, jaká se na starou knihu hodí. Když jsem se koukala po jiných vydáních, nepřišly mi tolik zajímavé. Nejsem si jistá, že by zrovna historický román potřeboval přeplácanou obálku s ksichtem nějakýho páprdy.

První věta:
Dne 24. února 1815 ohlásila hlídka od Matky Boží Ochranitelky trojstěžník Faraon, přijíždějící ze Smyrny, Terstu a Neapole.


Obsah:
Děj se odehrává ve Francii, v napopleonské době. Mladý námořník Edmond Dantes prožívá šťastné chvíle - je zasnouben se svoji milou Mercedes a čeká ho povýšení na kapitána lodi. Jeho štěstí mu však nepřejí Fernard (bratranec Mercedes) a Danglars (účetní na lodi). Společně proto napíší falešné udání. Edmond je zatčen za bonapartismus a přičiněním jistého soudce Villeforta uvězněn v pevnosti If. Prožívá těžké chvíle, přemýšlí o životě, o své vině a smrti. Po několika letech vězení se však setká s jiným vězněm - abbé (něco jako kněz) Fariou, který se k němu prokope z vedlejší cely. Abbé ho učí mnoha věcem, jako je jazyk, filosofie, právo aj. Když je Edmond ve vězení 14. rok, abbé umírá na nemoc. Stihne však ještě Dantesovi povědět o pokladu na ostrově Monte Cristo. Edmond se rozhodne pro útěk. Vleze si do posmrtného rubáše namísto Farii a tak se mu podaří utéct.
Skutečně poklad na ostrově najde. Stává se nesmírně bohatým a také se tituluje "hrabě Monte Cristo". Vrací se do Paříže, kde vykonává pomstu na těch, jenž ho nespravedlivě uvrhli na vězení. Fernard, Dangalrs a Villefort. Zjišťuje také, že Mercedes si Fernarda vzala za manžela. To ho však od pomsty neodradí. Nakonec Fernard spáchá sebevraždu, Danglars zbankrotuje a Villefort zešílí. Mercedes se však k Edmondovi nevrátí.

Postavy:
Když už je to doporučená četba, řeknu to takhle: Monte Cristo je ukázkovou postavou romantismu. To se mi snad na knize líbilo nejvíc. Jeho až přílišné seběvědomí, leč oprávněné. Vysloveno normálně: on je tam boss a všichni se mohou jít zahrabat :D
Jinak se charaktery chovají tak, jak by měli. I podle mluvy poznáte, že Dumas krásně rozčlenil společenské vrstvy - francouzská smetánka mluví jako smetánka, zatímco bandité mluví jako bandité. Heil Luigi Vampa :D

Recenze:
Je fakt, že jsem to četla příšerně dlouho. Referát jsem měla v listopadu, ale knihu jsem dočetla až dnes. Kvůli tomu jsem také viděla filmová zpracování, začala jsem anime a přečetla spousty obsahů. Trochu mi to tak ten konec zkazilo, ale stejně to nic nemění na tom, že ten příběh, nápad, či zápletka je totálně boží. Je to propracované, má to spousty dějových linek, kdy se v každé pařížské rodině děje něco jiného a vy si všechny ty hrabata, vikomty a barony musíte pamatovat. Kdo otrávil koho, kdo udělal komu dítě a tak dále a tak dále. Všechno to spojuje úžasný Monte Cristo, který všude ladně proplouvá. Udělá jednu maličkost a spustí tím řeťezec událostí na stovku stránek dopředu. Rozhodně je to skvělý příběh, který se třeba na stará kolena jednou přečtu znovu.


Doporučení:
Monte Cristovi jsem ze seznamu doporučené četby dala přednost před Sawyerem, Sherlockem a dalšími známými díly. Nemůžu říct, že jsem nemlátila hlavou o zeď, když jsem si z knihovny přitáhla dvě tlusté bichle, zatímco spolužačka se mi vysmívala s Ivanhoe. Ale pokud vám to na seznamu taky přistane, neohrnujte nad tím nos. Je to možná staré, ale napínavostí a kvalitou se to neliší od dnešních příběhů. V dobrém slova smyslu.

Panda Pointů nakonec dávám šest. Líbilo se mi to hodně, ale přesto tomu jeden bodík chybí. Vím, že kdyby mě to bavilo o jeden stupeň víc, přečetla bych to dříve. A taky se to špatně rve do školního batohu T_T


Trpím samomluvou

17. prosince 2014 v 16:13 | Tajja |  Kecy z cesty...
Problém?

Kdyby dal někdo do naší koupelny odposlouchávání, patrně by se nestačil divit. Každý večer si tam pořádám diskuzní kroužek. Sama.
Já mezi cizími asi moc výřečná nejsem, ale o samotě mám nutkání pořád něco komentovat. Sama se koukám na seriál - komentuju, sama hraju hru - komentuju. A když mě někdo slyší, cítím se trapně. Proto to omezuju na večery, kdy se chystám ke spaní a ostatní už jsou dávno mrtví v posteli. Povídám si sama pro sebe, vykládám si svoje myšlenky nahlas, uvažuju, co bych za uplynulý den udělala nebo řekla jinak, někdy se i cvičím a říkám si to anglicky. Jen tak. A to všechno povídám sama sobě, protože vím, že to nemám komu říct. Nikoho by to nezajímalo a patrně bych ani já sama neměla chuť to někomu jinému vykládat.
Když si mluvím pro sebe, vím, že někdo poslouchá, byť jsem to jen já sama. Vždyť i to, jak napíšu tenhle článek jsem si sama vykládala ve sprše. Mám i dojem, že se tak zlepšuju v mluvení, protože se normálně často přeříkávám a mluvím rychleji, než myslím.
Podle mě si každý něco občas žvatlá pro sebe, jen to nevnímá. Když jdeš po chodníku a spadneš, ujede ti třebas nadávka. Je to taky samomluva? Je samomluvou třeba i přeříkání si nahlas nějaké věci, abys to nezapomněl? Netuším, nejsem češtinář. Každopádně v tom vidím způsob, jak navštívit psychologa bez návštěvy psychologa. Vypovídáte se a to většinou úplně stačí.
Já to mám patrně po svém drahém tatíčkovi. Často slýchávám, jak vedle v pracovně něco kutí a přitom si něco říká. Máma si většinou ťuká na čelo, ale já vím svoje. Že se tomu prostě někdy nedá pomoct. Vím, jak se třeba musím kontrolovat, když se dívám v autobuse na mobilu na seriál, abych něco nevypustila z huby. Komentář, nadávku, nebo třeba i smích, i když to je asi jiná kapitola.
Nechápu, proč se samomluva označuje za projev bláznovství. I když třeba člověk mluví k pitomému kartáčku na zuby. Ten kartáček ho poslouchá, když na to ostatní nemají čas. Ten kartáček neprotáčí oči, když melete kraviny. Ten kartáček bývá někdy sakra lepší posluchač, než nejlepší kámoš.
A teď mě omluvte. Jdu hrát hru a přitom nahlas filosofovat o inteligenci simíků.

Zdroj obrázku: www.pinterest.com